Slovník jiné češtiny

Vladimír Macura

Tvar, 37, 1992; knižně in Masarykovy boty, Pražská imaginace, 1993.

Slovník Patrika Ouředníka, Šmírbuch jazyka českého, chystaný kdysi pro Jazzovou sekci a vydaný pak až v roce 1988 ve Francii, konečně vyšel i u nás ve vlasti. V podobě reprezentativního slovníku nabízí Šmírbuch jinou češtinu, než jsme zvyklí – rozhodně každým coulem nevázanou a nereprezentativní. Ouředník ji důmyslně označuje neterminologicky jako „češtinu nekonvenční“ – její hranice je dost těžké přesně vymezit. Zahrnuje pojmenování a frazeologismy, které nejsou v běžných slovníkových příručkách, ale i ty, které zná třeba i akademický Slovník spisovného jazyka českého. Orientuje se na sféru neliterární, ale doklady čerpá pořadatel jistou měrou podle klasického slovníkového mustru „z knih dobrých autorů“. Jsou tu prvky z argotu, slangů, ale i běžné hovorové, lidové, ba i docela neutrální (pidimuž), najdeme tu výpůjčky korektních slov cizích (story, varyot), která přenesením do domácího prostředí nabyla expresivity, i solidní intelektualismy zgrotesknělé kontextem (nomád, Cheopsova pyramida). Jsou tu slova a idiomy zachycené ve stavu zrodu, příležitostná slova, výtvory spontánní jazykové tvořivosti vlastně jen omylem fixované, a teď již přímo „kodifikované“ slovníkem, ale jsou tu i výrazy s tisíciletou historií, jež byly svým bezprostředním poukazem k lidské tělesnosti odsouzeny k neoficialitě.

Celou tu slovní zásobu spojuje především zřetelná polemika s nepřirozeně výjimečným postavením jazyka v české kultuře. Jazyk byl u nás vždy něčím víc než nástrojem prostého dorozumívání, stal se dokonce předmětem uctívání, objektem sakrálním, odkazem předků. Byl nástrojem, se kterým „předkové s námi rozmlouvají“, a tedy prvořadou duchovní hodnotou. Všechno se rodilo z něho: jazyk byl vlastí, byl národem, byl pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka: odtud ta zakořeněná prestiž literatury a spisovatelského statutu. Po dlouhá desetiletí v devatenáctém století spočíval význam literatury nikoli v rozvíjení poznání, ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci, v cizelování jazyka jako kulturní svátosti. Už z toho důvodu nemohl být jazyk něčím organickým, co by si mohlo žít podle své vlastní logiky. Vypovídal o věcech příliš závažných: měl být zprávou o hodnotách národa, o jeho mravním charakteru, o jeho vznešenosti – vyžadoval si proto kuratelu, která by ho spravovala a chránila.

V jazyce (a vlastně mnohem spíše „vedle něho“) tak od počátku existovala neoficiální vrstva, „paralelní čeština“, jejíž prvky sice tu a tam pronikaly do písemnictví i do slovníků, ale která tak či onak ničím nepřispívala k žádoucí sakrálnosti jazyka a často s ním přímo vstupovala do sporu. Třeba i tím, jak jednoznačně „vysoká slova“ uzemňovala sepětím s „nízkými“ nebo alespoň všedními významy (lodyha, peřej = dívka; šlahoun = ničema; vysmahnout = vypít atd.).

Ten spor se zposvátnělou „vysokou češtinou“ je ve Šmírbuchu dobře čitelný. Nejde tolik o drobné detaily typu zkratky ŠJČ, která je zjevnou perzifláží mezi jazykovědci běžné zkratky SSJČ pro Slovník spisovného jazyka českého. Spíš o celou koncepci, která nepředstavuje „nekonvenční češtinu“ jako směsici jednotlivých a nesourodých výrazů, ale důsledně jako celistvý, plně samostatný, prostě „alternativní“ organismus. Jako svým způsobem cizí řeč. Běžná („konvenční“) abecedně seřazená pojmenování jsou konfrontována s významově odpovídajícími výrazy nekonvenčními: vždy proti jednomu výrazu spisovné češtiny celé bohatství výrazů češtiny paralelní. Navíc je každé písmeno slovníku uvedeno stručnou „sentencí“ v „nekonvenční řeči“ a úryvkem jakoby určeným k překladu („Je to poschlý. Z rypáku pugét a eště mi mázli kornout.“ – „Daří se mi nevalně. Rozbili mi obličej a nadto mi odcizili šatstvo.“)

V této – umně nainscenované – konfrontaci vypadá „vysoká čeština“, řeč opěvovaná pro svou tvárnost, pružnost, bohatství, náhle dost chudě, šedivě, upjatě a bledničkovitě; její nevycválaná dvojnice ji „trumfne, trhne, sfoukne, spláchne, setře nebo utře, sundá, zbourá, sejme, vomete, vyklepne, flekne čili dá jí fleka, strčí do boty, smázne z parketu, vytáhne na shnilý niti“.

Ouředníkova nekonvenční čeština, to nejsou osamocené jazykové vzpoury proti prestiži češtiny vysoké. To je doslova a do písmene svět, uzavřená „sémiosféra“ na ničem nezávislá. Pokud by se měl ten svět nějak charakterizovat, pak nejspíš jako svět, ve kterém neplatí obrozenecký, ale dodnes živý mýtus o českém jazyce.